Jan Vrkoč: Perutinka vzlétá v nemocnicích

[O představení Perutinka]

Pohádky. Zná je skutečně každý. Stěží bychom hledali člověka, který nikdy žádnou pohádku neslyšel. Každý z nás si ty starodávné příběhy se šťastným koncem pamatuje a nosí je v sobě jako vzpomínku na pohádkový svět plný odvážných rytířů, nebezpečných draků a krásných princezen, svět nevídaných krás, podivuhodných míst a statečných činů. Škoda, že náš skutečný svět se od toho pohádkového tolik liší.

V opravdovém světě nekončí všechno všechno šťastně. Své místo tu má lidská lhostejnost, válečné konflikty a nemoci. Vědí to nejen dospělí, ale bohužel i děti. Ani ony nebývají ušetřeny nemocí a bolesti. A pokud leží v nemocnici s nějakou chorobou delší dobu, mají i ony právo na to, aby jim byly příběhy se šťastným koncem a jasně pojmenovaným zlem vyprávěny. Jak se ale mohou pohádky do nemocnice dostat? Právě taková úvaha vedla ke zrodu zajímavého nápadu, který se začíná nyní realizovat. Pražské Divadlo Miriam představilo nedávno premiéru poetické pohádky Perutinka, jež pojednává o holčice, která toužila létat. Představitelka holčičky Perutinky, herečka Lucie Trmíková, přišla s myšlenkou, že by se pohádka mohla hrát i dlouhodobě nemocným dětem. Znamenalo by to zajíždět s divadlem za dětmi přímo do nemocnice.

ABY NEPLAKALY

„V dětství, ve svých dvou letech, jsem byla dlouho v nemocnici,“ vypráví Lucie Trmíková.“Tři měsíce je pro dítě skutečně dlouhá doba. Rodiče se mnou tehdy v nemocnici nesměli zůstat, tehdy se něco takového nedovolovalo. Za celou tu dobu mě dokonce nesměli ani jedinkrát navštívit! Tři měsíce!“ Za tehdejšího režimu doktoři prosazovali nesmyslnou teorii, že návštěva rodičů by dítě zbytečně rozrušila, a až by rodiče návštěvu ukončili, dítě by plakalo. Tím pádem dítě – v naprostém odloučení – plakalo téměř vždy. Tedy aspoň ze začátku, dokud se nezpřetrhaly citové vazby s rodiči.

Něco podobného se stalo i malé Lucii: když měla konečně z nemocnice odejít, vůbec se jí nechtělo. „Najednou se pro mě sestřičky staly ‘maminkami’ a ‘doma’ jsem byla vlastně v nemocnici. Byla to hrozná rána, hlavně pro mámu,“ vzpomíná herečka a dodává: „Dneska už naštěstí – aspoň v motolské nemocnici tomu tak je – rodiče mohou v nemocnici pobývat spolu s dětmi, , mohou tam s nimi zůstat i přes noc. Kdybych měla dítě v nemocnici já, určitě bych takové možnosti využila.“

Divadlo Miriam dostalo na hraní Perutinky v nemocnicích grant, a mohlo se začít. Jenže kde? Bude o takovou novinku zájem? Lucie Trmíková v té době potkala MUDr. Marii Svatošovou, které se nápad zalíbil, a tak zavolala přednostovi dětské kliniky Fakultní nemocnice v Praze-Motole, jestli by se jim divadlo nehodilo. Hodilo. Příběh o holčičce, která chtěla létat, se nejdřív odehrával na pediatrii – děti, které nemohly přijít samy, přijely na vozících nebo je sestřičky jednoduše přinesly. Divadlo Miriam vystoupilo i na dětské onkologii a chystá se zahrát i na dětské ortopedii. „Hráli jsme pro ty nejmenší děti (dívala se na nás i holčička stará asi rok a půl) až pro ty čtrnáctileté. Všechny reagovaly moc hezky. Doufám, že měly skutečně hezký zážitek,“ říká Lucie Trmíková.

REKVIZITA NEBO DOOPRAVDY?

Pohádka Perutinka vznikla podle prózy francouzského básníka Paula Eluarda. Malá knížka vyšla poprvé v roce 1951 a do jisté míry tvoří výjimku z Eluardovy tvorby – jednak proto, že jde o prozaické vyprávění, a jednak z toho důvodu, že psaním pro děti se tento známý surrealista jinak nezabýval. Herci řadí tuto báseň v próze po bok vrcholných klasických pohádek Hanse Christiana Andersena nebo Oscara Wildea. Příběh o dívence tak drobné a heboučké, že jí k létání scházela jenom křídla, o dívence, která skutečně věřila, že jednou bude moci vzlétnout ke korunám stromů jako ptáci, je pro svou snovost a křehkost velmi vhodný k poetickému jevištnímu ztvárnění. Kromě Lucie Trmíkové na jevišti účinkují ještě hudebníci Růžena Sršňová a Petr Traxler, ovšem svým zpěvem se může připojit i dětské obecenstvo. Pohádka umí potěšit dětské duše a vnést poezii do málo přívětivých, strohých nemocničních prostor, v nichž děti musejí žít dlouhé týdny nebo měsíce.

„Už dřív jsme s divadlem hráli pohádky pro různě postižené děti,“ vzpomíná Lucie Trmíková, „každoročně například zajíždíme do Speciální školy pro zdravotně postižené na Loretánském náměstí. S Perutinkou se nám to povedlo až teď v Motole, ale doufám, že je to jenom začátek, že se celá akce teprve pořádně rozběhne. Vybavuji si, jak se mě po představení jedna malá holčička vyptávala, jestli ten ‘koláček’, co mám na stole (skutečně použila slovo koláček), je rekvizita, anebo je doopravdy. Řekla jsem jí, že je to opravdová rekvizita. ‘A můžu si ho sníst?’optala se dívenka. Nemohla jsem odmítnout. Na to nadšení, s jakým holčička koláček, o kterém věděla, že není k jídlu, šťastně popadla, se nedá zapomenout! Tento drobný zážitek je pro mě krásnou motivací k tomu, abychom se s pohádkou dostávali k dalším a dalším dětem.“

(Katolický týdeník č. 13/2005)