[O představení Perutinka]

Pohádky. Zná je skutečně každý. Stěží bychom hledali člověka, který nikdy žádnou pohádku neslyšel. Každý z nás si ty starodávné příběhy se šťastným koncem pamatuje a nosí je v sobě jako vzpomínku na pohádkový svět plný odvážných rytířů, nebezpečných draků a krásných princezen, svět nevídaných krás, podivuhodných míst a statečných činů. Škoda, že náš skutečný svět se od toho pohádkového tolik liší.

V opravdovém světě nekončí všechno všechno šťastně. Své místo tu má lidská lhostejnost, válečné konflikty a nemoci. Vědí to nejen dospělí, ale bohužel i děti. Ani ony nebývají ušetřeny nemocí a bolesti. A pokud leží v nemocnici s nějakou chorobou delší dobu, mají i ony právo na to, aby jim byly příběhy se šťastným koncem a jasně pojmenovaným zlem vyprávěny. Jak se ale mohou pohádky do nemocnice dostat? Právě taková úvaha vedla ke zrodu zajímavého nápadu, který se začíná nyní realizovat. Pražské Divadlo Miriam představilo nedávno premiéru poetické pohádky Perutinka, jež pojednává o holčice, která toužila létat. Představitelka holčičky Perutinky, herečka Lucie Trmíková, přišla s myšlenkou, že by se pohádka mohla hrát i dlouhodobě nemocným dětem. Znamenalo by to zajíždět s divadlem za dětmi přímo do nemocnice.

ABY NEPLAKALY

„V dětství, ve svých dvou letech, jsem byla dlouho v nemocnici,“ vypráví Lucie Trmíková.“Tři měsíce je pro dítě skutečně dlouhá doba. Rodiče se mnou tehdy v nemocnici nesměli zůstat, tehdy se něco takového nedovolovalo. Za celou tu dobu mě dokonce nesměli ani jedinkrát navštívit! Tři měsíce!“ Za tehdejšího režimu doktoři prosazovali nesmyslnou teorii, že návštěva rodičů by dítě zbytečně rozrušila, a až by rodiče návštěvu ukončili, dítě by plakalo. Tím pádem dítě – v naprostém odloučení – plakalo téměř vždy. Tedy aspoň ze začátku, dokud se nezpřetrhaly citové vazby s rodiči.

Něco podobného se stalo i malé Lucii: když měla konečně z nemocnice odejít, vůbec se jí nechtělo. „Najednou se pro mě sestřičky staly ‘maminkami’ a ‘doma’ jsem byla vlastně v nemocnici. Byla to hrozná rána, hlavně pro mámu,“ vzpomíná herečka a dodává: „Dneska už naštěstí – aspoň v motolské nemocnici tomu tak je – rodiče mohou v nemocnici pobývat spolu s dětmi, , mohou tam s nimi zůstat i přes noc. Kdybych měla dítě v nemocnici já, určitě bych takové možnosti využila.“

Divadlo Miriam dostalo na hraní Perutinky v nemocnicích grant, a mohlo se začít. Jenže kde? Bude o takovou novinku zájem? Lucie Trmíková v té době potkala MUDr. Marii Svatošovou, které se nápad zalíbil, a tak zavolala přednostovi dětské kliniky Fakultní nemocnice v Praze-Motole, jestli by se jim divadlo nehodilo. Hodilo. Příběh o holčičce, která chtěla létat, se nejdřív odehrával na pediatrii – děti, které nemohly přijít samy, přijely na vozících nebo je sestřičky jednoduše přinesly. Divadlo Miriam vystoupilo i na dětské onkologii a chystá se zahrát i na dětské ortopedii. „Hráli jsme pro ty nejmenší děti (dívala se na nás i holčička stará asi rok a půl) až pro ty čtrnáctileté. Všechny reagovaly moc hezky. Doufám, že měly skutečně hezký zážitek,“ říká Lucie Trmíková.

REKVIZITA NEBO DOOPRAVDY?

Pohádka Perutinka vznikla podle prózy francouzského básníka Paula Eluarda. Malá knížka vyšla poprvé v roce 1951 a do jisté míry tvoří výjimku z Eluardovy tvorby – jednak proto, že jde o prozaické vyprávění, a jednak z toho důvodu, že psaním pro děti se tento známý surrealista jinak nezabýval. Herci řadí tuto báseň v próze po bok vrcholných klasických pohádek Hanse Christiana Andersena nebo Oscara Wildea. Příběh o dívence tak drobné a heboučké, že jí k létání scházela jenom křídla, o dívence, která skutečně věřila, že jednou bude moci vzlétnout ke korunám stromů jako ptáci, je pro svou snovost a křehkost velmi vhodný k poetickému jevištnímu ztvárnění. Kromě Lucie Trmíkové na jevišti účinkují ještě hudebníci Růžena Sršňová a Petr Traxler, ovšem svým zpěvem se může připojit i dětské obecenstvo. Pohádka umí potěšit dětské duše a vnést poezii do málo přívětivých, strohých nemocničních prostor, v nichž děti musejí žít dlouhé týdny nebo měsíce.

„Už dřív jsme s divadlem hráli pohádky pro různě postižené děti,“ vzpomíná Lucie Trmíková, „každoročně například zajíždíme do Speciální školy pro zdravotně postižené na Loretánském náměstí. S Perutinkou se nám to povedlo až teď v Motole, ale doufám, že je to jenom začátek, že se celá akce teprve pořádně rozběhne. Vybavuji si, jak se mě po představení jedna malá holčička vyptávala, jestli ten ‘koláček’, co mám na stole (skutečně použila slovo koláček), je rekvizita, anebo je doopravdy. Řekla jsem jí, že je to opravdová rekvizita. ‘A můžu si ho sníst?’optala se dívenka. Nemohla jsem odmítnout. Na to nadšení, s jakým holčička koláček, o kterém věděla, že není k jídlu, šťastně popadla, se nedá zapomenout! Tento drobný zážitek je pro mě krásnou motivací k tomu, abychom se s pohádkou dostávali k dalším a dalším dětem.“

(Katolický týdeník č. 13/2005)

[O představení Návštěvník]

OPAVA – Navzdory tomu, že historie Divadla Miriam nesahá ani dvě desetiletí nazpátek, i přesto od samotného počátku pečlivým způsobem připravuje dramaturgický plán, v němž se objevují tituly, které uspokojí i náročné publikum.

Hra Návštěvník, zařazená do koncepce Bezručovy Opavy a uvedená 17. září ve Slezském divadle, je jedním z nich. Eric Emmanuel Schmitt, jenž za drama obdržel prestižní Moliérovu cenu, příběh zasadil do předválečné Vídně. Hlavní postavou je profesor Sigmund Freud (Petr Pelzer) zachycen v okamžiku životní zkoušky (jeho dcera se ocitla na gestapu a on stojí před otázkou, zda opustit Vídeň, zachránit si život, ale zradit svou víru). V jeho bytě se znenadání objeví podivuhodný muž, jakoby přízrak.

Elegán v černém plášti s červenou podšívkou a bílou šálou kolem krku. Od prvního okamžiku, kdy balkonovým oknem vstoupí do bytu, z něj vyzařuje nadpozemskost. Návštěvník (Petr Kostka). Inscenace v režii Jaromíra Pleskota je založena na dvou hereckých osobnostech, které se prostřednictvím svých postav dostávají do konfrontace a řeší palčivé otázky. Otázky, jež nejsou zodpovězeny. Není důležité, kdo je oním Návštěvníkem. Zdali je jeho původ božský či ďábelský. Stěžejní je skutečnost, že na tíživou Freudovu situaci nahlíží z ryze lidského hlediska. Pelzer vytvořil postavu Freuda jako těžce zkoušeného muže, který se v okamžiku životní zkoušky obrací do minulosti.

V jeho úvahách se objevují pochybnosti, zdali cesta, již zvolil, byla správná, klade si otázky po smyslu a nenaplněnosti života. Kostkovo pojetí Návštěvníka směřuje k vykreslení osoby milující, chápavé, blízké. A přesto je v ní cosi žalostně tesklivého, neboť si uvědomuje, že každý jedinec si musí sám nalézt cestu ke kráse, již život nabízí. Celkové vyznění díla podtrhla komorní scéna Vladimíra Všetečky. Pojetí až klaustrofobické zdůraznilo bezvýchodnost situace. Svou neútulností a vnitřní neuspořádaností se stala zrcadlem nejenom nitra Freudova, ale všech lidí žijících v totalitním systému.

(Opavský a hlučínský deník, 19.9.2007)

[O vystoupení hudební skupiny Zpětné zrcátko]

Nové web, resp. mladší, hezčí a obrázkovější, má stálá profesionální divadelní scéna (Ke Strašnické 10, Praha 10) Sdružení Petrklíč. Najdete jej na http://divadlomiriam.cz/. Ze zajímavých akcí v únoru lze jmenovat třeba ve čtvrtek 14. 2. v 19 hodin koncert skupiny Zpětné zrcátko ke svátku patrona všech zamilovaných.

Zpětné zrcátko představí texty Karla Havlíčka Borovského, Františka Gellnera, Jaroslava Seiferta, Jiřího Ortena, Zbyňka L. Gordona a dalších básníků. Poetický folk s nádechem jazzu hraje skupina Zpětné drcátko, zpívají Jája Pánková a Petr Traxler. Host večera: QJETEN, akustická hudba s prvky folku, latiny, jazzu a všeho, co šlo kolem. Recitál hudební skupiny Zpětné zrcátko jsme nazvali podle jedné z nejslavnějších Gellnerových básní. Uslyšíte recitál z veršů již legendárního, zraňujícího a zraňovaného básníka – buřiče Františka Gellnera (1881-1914); tajemné, kritikem F. X. Šaldou obdivované české básnířky s italským pseudonymem Simonetty Buonaccini (1893-1935) a zatím málo známého básníka Ladislava Vrkoče (1936-1983), jehož verše si o zhudebnění přímo „říkají“. O všech třech se dá říci, že se narodili do času, který nedává do vínku dlouhý, šťastný život. Hudebníky skupiny Zpětné zrcátko spojuje s básníky to, čemu F. X. Šalda říkal „hudební pravdivost, tedy spříznění duševního ladění s duševním laděním druhého“.

(Noviny Prahy 10, 3/2008, str. 6, RED)

[O představení Noemovo díte]

Příběh nové premiéry Divadla Miriam, působícího už osm let v Praze-Strašnicích (Ke Strašnické 10), se dá nazvat pohádkou s dobrým koncem. Novela „kmenového“ autora divadla francouzského dramatika Schmitta, která byla připravována na loňský rok, se uskutečnit nemohla – důvodem byla odlišnost formátu. Nakonec autor udělil Divadlu Miriam výjimku a tak se v březnu může v Praze 10 uskutečnit světová premiéra.

Za takřka kmenového autora souboru může být považován významný současný francouzský dramatik Eric-Emmanuel Schmitt. Už pět let divadlo s úspěchem hraje jeho drama Návštěvník s Petrem kostkou a Petrem Pelzerem v hlavních rolích. S velkým ohlasem u pražského publika a také na řadě zájezdů se rovněž setkalo uvedení dalšího Schmittova textu, monodramatu Oskar a Růžová paní, v podání Ljuby Benešové. Bylo proto pouze otázkou času, kdy se tento autor objeví na scéně Divadla Miriam znovu. Volba padla na další z jeho titulů, na novelu Noemovo dítě. Opět tu jde o námět, který je příznačný pro všechny stěžejní Schmittovy práce – příběh o síle přátelství, jež překonává hranice rasy, kultury a náboženství. Divadlo Miriam se rozhodlo uvést Noemovo dítě originální formou scénického čtení, protože se domnívalo, že tak zůstanou literární kvality textu zachovány lépe, než kdyby došlo k tradiční dramatizaci. Premiéra byla plánována na březen 2007. Téměř v poslední chvíli však přišla zpráva, že Eric-Emmanuel Schmitt povoluje na jevišti inscenovat pouze svá dramata a zásadně zakazuje jakékoli scénické uvádění svých próz. K chystané premiéře tedy nemohlo dojít, veškeré úsilí vložené do příprav se zdálo být zmařeno. Zklamání pro celý soubor i pro všechny jeho příznivce to bylo veliké. Naštěstí se o vzniklé situaci dověděl sám autor a s ohledem na pražský úspěch Návštěvníka i Oskara a Růžové paní a také s vědomím, že zvolená forma scénického čtení je zárukou šetrnosti k obsahovým i formálním hodnotám jeho textu, učinil výjimku – udělil Divadlu Miriam osobní souhlas k uvedení Noemova dítěte. Takže 11. března se premiéra (vlastně světová) této novely na strašnické scéně přece jen uskuteční.

(Noviny Prahy 10, 6/2008, RED a Jaroslav Someš)

Divadlo Miriam uvádí světovou premiéru novely Erica-Emmanuela Schmitta Noemovo dítě. Autor textu nejprve nastudování zamítl, ale nakonec pražskému souboru udělil zvláštní výjimku.

Soubor se rozhodl zpracovat Noemovo dítě ve formě scénického čtení. „Domníváme se, že tak zůstanou literární kvality textu zachovány lépe, než kdyby došlo k tradiční dramatizaci,“ vysvětlila Bartáková.

Přípravy na premiéru, která se měla původně konat 22. března 2007, narušila zpráva z agentury zastupující Schmitta, že si autor přeje inscenovat pouze svá dramata, ale zásadně zakazuje pracovat s prózami.

„K vyjasnění došlo obratem, když si pan Schmitt ověřil, že se nejedná o klasickou dramatizaci, ale skutečně o scénické čtení,“ řekl dramaturg divadla a zároveň jeden z hlavních představitelů Jaroslav Someš.

K udělení souhlasu vedl i fakt, že divadlo má několik let v repertoáru dvě Schmittovy hry Návštěvník a Oskar a Růžová paní, s nimiž stále slaví úspěch.

Premiéra s ročním zpožděním
Text současného francouzského dramatika tak publikum poprvé vyslechne 11. března ve strašnickém divadle Miriam v 19 hodin. Novelu přeložila Denisa Kerschová Brosseau, na pódiu vystoupí Jana Holcová, Luděk Nešleha a právě Jaroslav Someš.

Námět je typický pro Schmittova díla. „Jde o příběh o síle přátelství, jež překonává hranice rasy, kultury a náboženství,“ uvedla za divadlo Helena Bartáková. Schmitt nezapomíná ani na humor, kterým odlehčuje jinak velmi těžké životní momenty.

Novelu bylo možné uvést již na konci loňské sezony. Someš ovšem onemocněl a divadlo odmítlo čtení přeobsadit, proto je premiéra v programu s ročním zpožděním.

(MF Dnes, 10.3.2008, jaz)